Duben 2006

VÝROČÍ ČERNOBYLU

Autor: Irena Sytařová

Ukrajina a celý svět si připomíná dvacetileté výročí od největší jaderné katastrofy všech dob – Černobylu. V ranních hodinách 26. 4. 1986 došlo k výbuchu na 4. reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu.

25. 4. začali inženýři večerní směny 4. bloku reaktoru experiment, který měl zjistit, zda je v případě poruchy reaktoru turbína schopna setrvačností vyrábět dostatek energie potřebné k chodu elektrárny do doby, než se spustí nouzové generátory.

Ve 23 hodin byly do reaktoru zasunuty regulační tyče, aby snížily výkon reaktoru na 20% normálního výkonu. Zasunuto však bylo příliš mnoho tyčí, což způsobilo rychlý pokles výkonu a následně téměř ukončení provozu reaktoru. Technici, kteří experiment prováděli, chtěli v tento okamžik reaktor odstavit, protože věděli, že se nachází v nestabilním stavu. Vedoucí inženýr Ďatlov však rozhodl, že se není čeho obávat a že experiment bude dále pokračovat.

Technici tedy začali vysunovat tyče, aby opět zvýšili výkon. Také za účelem zvýšení výkonu zapnuli přídavné oběhové čerpadlo, které hnalo reaktorem větší množství vody. Výkon tím však naopak snížili, protože vlivem silného ochlazování klesl tlak. V 1:00 hodin byla energie pořád na 7%, proto vytáhli ještě více tyčí. Automatický systém, který by odstavil reaktor, byl vyřazen z provozu.

V 1:23 bylo dosaženo 12% a test začal. Během několika sekund však energie narostla na nebezpečnou hladinu. Reaktor se začal přehřívat a chladicí voda se začala měnit v páru. Předpokládá se, že v tomto okamžiku byly z aktivní zóny reaktoru vysunuty všechny tyče kromě šesti, přičemž minimální bezpečný počet zasunutých tyčí měl být 30. Technici začali tyče rychle spouštět do aktivní zóny. Tyče byly v dolní části tvořeny grafitem, po němž však následovala prázdná část a až nad ní byl absorbátor neutronů – bor. Právě vinou této prázdné mezery mezi borem a grafitem došlo k tomu, že při zasouvání tyčí se na malou chvíli zvýšil výkon reaktoru, namísto aby se snížil. Navíc tyče vytlačily chladicí kapalinu a některé zřejmě ani nebylo možno zasunout, neboť aktivní zóna neustále se zvyšující teplotou měnila tvar. Reaktor se čím dál víc přehříval a velkým tlakem uvnitř začalo nadskakovat víko reaktoru. Palivové články začaly vybuchovat a protrhávaly palivové kanály.

Přibližně v 1:24 následovaly dvě exploze, které utrhly kryt reaktoru a jeho obsah vychrlily ven. Protože se do zničeného reaktoru dostal vzduch, zapálil se hořlavý kysličník uhelnatý a tím se zapálil celý reaktor, který hořel po devět dní. Protože reaktor nebyl uzavřen v zesíleném betonovém plášti, jak se to standardně dělá ve většině zemí, budova byla silně poničena a velké množství radioaktivního odpadu zmizelo do atmosféry. Hasiči lezli po střeše budovy a pokoušeli se uhasit požár, zatímco helikoptéry shazovaly písek a olovo ve snaze zmírnit radiaci.

V následujících dnech bylo na zničený reaktor nahnáno 400 000 takzvaných likvidátorů (většinou vojáků), kteří byli vybaveni pouze respirátory. Velká řada z nich měla dříve nebo později vážné zdravotní potíže, ale o počtu těch, kteří zemřeli na následky ozáření, se dosud spekuluje. Likvidátoři mají také velké psychické potíže a mnoho z nich již spáchalo sebevraždu.

Při katastrofě bylo uvolněno nejméně stokrát více radiace než při bombardování Nagasaki a Hirošimy. Největší radioaktivní spad zasáhl blízké okolí Černobylu, části Běloruska, Ukrajiny a Ruska. Z těchto oblastí bylo přesídleno více než 350 000 lidí, ale 5,5 milionů zůstalo.

Radioaktivní mrak se brzy rozšířil nad celou Evropu a vlastně na celou severní polokouli. Některé země, jako např. skandinávské země, byly zasaženy vážněji než jiné.

Sovětský svaz však nijak nespěchal světu oznámit, co se přihodilo. Teprve 27. 4. došlo ke klidnému odsunu 45 000 obyvatel přilehlého městečka Pripjati do bezpečí. Nikdo z nich v podstatě nevěděl, co se přesně stalo. Některé ženy ztratily při výbuchu své muže, ale dlouho se nedověděly, co se s nimi stalo a zda jsou naživu. Jako první se o havárii asi dověděly USA, jejichž družice zaznamenala výbuch reaktoru. Komunistická vláda zlehčovala míru nebezpečí a o rozsahu katastrofy se svět dovídal pomalu. Politici v Československu o radioaktivním spadu několik dní nevěděli. 26. 4. probíhaly v Televizních novinách zcela běžné zprávy, havárie byla oznámena až 29. 4., a to asi slovy „k havárii došlo na jisté části 4. reaktoru a v souvislosti s tím nastal určitý únik radioaktivity, avšak probíhá měření a nejedná se o žádné velké hodnoty“. 30. 4. byli lidé ještě ujištěni, že se o žádné velké škody nejedná, a 1. 5. proběhly oslavy Svátku práce.

Události kolem Černobylu jasně ukázaly trhliny v sovětském jaderném programu a tím významně oslabily komunistický režim. Někdy se proto počátek pádu sovětského bloku přisuzuje právě černobylské katastrofě.

Co se týče počtu obětí, 28 lidí zemřelo hned po havárii a 3 podlehli zranění o několik dnů později. Někteří postižení nemoci z ozáření nepodlehli, ale prošli si poměrně krutým průběhem, když jim například opadávala zčernalá kůže. Někteří dodnes žijí, ale musí chodit na pravidelné zdravotní prohlídky a život už pro ně není stejný jako před havárií. Světová zdravotnická organizace udává číslo 9000 jako dosavadní počet obětí Černobylu. Ale např. Greenpeace udává o 30 000 obětí víc a do budoucna počítá s 90 000 oběťmi.

Tři a půl až čtyři roky po havárii došlo k ostrému nárůstu rakoviny štítné žlázy, zejména u dětí. Příčinou byl radioaktivní izotop jódu, které tělo přijímá při nedostatku tohoto prvku (ohrožení lidé a hlavně děti měli bezprostředně po havárii dostat jódové tablety, aby tělo nepřijímalo radioaktivní jód z ovzduší, ale bohužel se tak nestalo). Např. v ústavu endokrinologie v Kyjevě byly před Černobylem maximálně 2-3 případy dětské rakoviny štítné žlázy ročně, zatímco v roce 1989 to bylo 7 a v roce 1990 dokonce 21 případů. Čím blíže Černobylu, tím více případů rakoviny štítné žlázy se vyskytovalo. Příznaky jasně ukazovaly na rakovinu z ozáření. V letech 1991 – 1993 se objevovalo 50 případů ročně. V roce 2003 počet případů mezi dětmi klesl. Jedno z možných vysvětlení je, že děti narozené po Černobylu nebyly vystaveny radioaktivnímu jódu, který se rychle rozpadá. Dodnes však touto nemocí trpí zvýšený počet dospělých. Počet dětských pacientů je dnes jeden a půl až dvakrát vyšší než před havárií, což je způsobeno dalšími izotopy, které Černobyl vychrlil, či jiným znečištěním prostředí.

Ani po 20 letech není tedy černobylský přízrak zažehnán. Situace je o to horší, že na místě bývalého čtvrtého reaktoru se dodnes skrývá nebezpečné radioaktivní palivo. Místo je sice obestaveno sarkofágem, ten se však rozpadá. Ukrajinská vláda se ovšem zavázala, že do roku 2010 vybuduje nový sarkofág. Jedná se o obří sarkofág rozměrů Sochy svobody za 840 milionů euro, který ochrání zbytky reaktoru nejméně na 100 let. Během této doby se musí objevit trvalejší řešení, neboť palivo uvnitř se bude rozpadat ještě tisíce let. Navíc se část plutonia rozpadne na americium, které je zdraví ještě nebezpečnější. Dokud bude uvnitř sarkofágu palivo, problém nebude uspokojivě vyřešen.

Kdyby tenkrát hlavní inženýr Ďatlov a několik elektrotechniků tušili, co může způsobit zmáčknutí na několik knoflíků, možná by se chovali opatrněji. Jenže v Sovětském svazu se v žertu říkalo, že řídit reaktor je snadnější než řídit auto. Někteří to asi vzali úplně vážně.

Kolem Černobylu je dodnes vyklizená zóna do vzdálenosti 30 kilometrů, která je pro dlouhodobý pobyt stále nebezpečná. Přesto se sem vrátili lidé, kteří se nedokázali vyrovnat s vystěhováním z místa, kde prožili celý život. Nefungují zde žádné obchody ani jiné služby, a tak žijí z toho, co si vypěstují na políčku. Městu Pripjať se dnes říká „město duchů“.

Dnes s téměř stoprocentní jistotou víme, že katastrofa podobná černobylské se nemůže zopakovat. Reaktory jsou konstruovány na zcela odlišném a bezpečnějším principu, a lidé, kteří mají reaktory obsluhovat, jsou velmi důkladně školeni. Přesto nás jaderná éra nenechává v klidu, ať už se jedná o nejistotu získávání energie v budoucnosti a nebo o íránský jaderný program, který jak se zdá nemá sloužit jen mírovým účelům.

Zdroje:

www.bbc.co.uk (také zdroj všech obrázků)

Černobyl – nultá hodina (pořad odvysílaný na ČT2 1. 3. 2006)

Události, komentáře (pořad odvysílaný na ČT1 26. 4. 2006)

Měl být chloubou (článek na idnes.cz)